14.05.2026 - Řezbář Karel Buchta vytváří ze dřeva sochy, které nejsou jen dekorací. Mají příběh, výraz a duši. Spolupráce s městem Karviná a technickými službami přináší radost všem, které jeho sochy oslovují. V rozhovoru popisuje svou práci, inspiraci i to, proč je pro něj klíčová trpělivost a respekt k materiálu. 

Jak dlouho se věnujete řezbářství? „Zhruba pět let. Začalo to nenápadně vyřezáním anděla a skončilo to tříapůl metrovým bohem moře, který mi zabral půl dílny.“

Jak jste se k práci se dřevem dostal? „Nebyl to dětský sen. Spíš to bylo pořád někde kolem mě. Od dětství jsem měl ke dřevu blízko. Prázdniny na chalupě, klacky, bunkry, hřebíky. Motorová pila přišla až později. A najednou to klaplo. Ruka věděla, co dělá. Když jsem ucítil vůni dřeva, došlo mi, že jsem doma.“

Pamatujete si svůj první výrobek? „Anděla z lípy pro dceru. Měl být klidný, ale byl spíš vyděšený. Jedno křídlo měl nakřivo, bez rukou. Dcera ho ale dala na poličku a řekla, že ji hlídá. Stojí tam dodnes.“

Co vás na řezbě nejvíc naplňuje? „Ten moment, kdy z kmene začne vystupovat tvar. Nejdřív je to jen dřevo, piliny, práce. Pak jeden řez, druhý a najednou se na vás podívá. Začne dýchat. U Neptuna to přišlo ve chvíli, kdy jsem trefil výraz v očích. Do té doby to byla jen socha. Pak to byl on. Kvůli té vteřině to celé dělám.“

Je to pro vás relax nebo druhá práce? „Je to druhá směna, ale ta, na kterou se těším. V práci řeším lidi a papíry. Tady jen kmen a řez. Hlava vypne, tělo maká. Je to únava, která čistí. Když zhasnu v dílně, jsem unavený, ale v klidu.“

Jak vzniká socha od nápadu po hotové dílo? „Nejdřív ji vidím v hlavě. Pak přijde kmen. Já si ho nevybírám, on si vybere mě. Jeden na mě promluví. Má tvar, suky, praskliny. Prvním řezem mu říkám, že končí a začne být něčím jiným. Pak už jen odebírám dřevo, dokud se neobjeví výraz. Když se na mě podívá, je hotovo.“

Jak vznikl Neptun v Karviné? „Na Karvinském moři chyběla dominanta k vodě. Ne kýč, ale postava s autoritou. Viděl jsem dub a hodiny jsem na něj koukal. Síla, klid. Trojzubec, vlna, vousy. První řez byl nejtěžší. Teď tam stojí a lidi se u něj fotí. To je pro mě víc než pochvala.“

Má socha i hlubší význam? „Do té doby jsem dělal menší věci. Neptun byl pro mě zlom. Dvakrát mi spadl a zlomil si ruce. Chtěl jsem ho hodit do kamen. Pak mi došlo, že i moře člověka srazí, než ho pustí dál. Udělal jsem ruce znovu, silnější. Když stál hotový, něco se ve mně zlomilo, dokázal jsem si, že to ve mně dřímá. Neptun mi otevřel dveře.“

Když se pouštíte do nového projektu, co všechno rozhoduje o tom, jak bude výsledek vypadat? „Kmen. Vždycky kmen. Já si nevybírám. On si vybere mě. Obejdu klády a jeden na mě promluví. Má suky, praskliny, tvar. Už v něm vidím, co chce být. Pak rozhoduje počasí. V dešti neřežu. V mrazu pila klouže. Na slunci dub puká. Musím čekat. A pak hlava. Co unesu já.“

S jakým dřevem pracujete nejraději a proč? „Dub. Jednoznačně. Má vlastnosti, díky kterým v exteriéru přežije všechno. Déšť, mráz, slunce – odolává a stojí dál. Je plný tříslovin, má hustá léta a uzavřené póry, takže voda do něj neproniká snadno. Nehnije, nekroutí se a praská méně. Zpracování je ale náročné. Nástroje se rychle tupí, práce vyžaduje sílu i čas. Dub nic nedá zadarmo. Právě v tom je ale řemeslo – zvládnout dřevo, které má charakter. Lípa je na jemný detail, je shovívavá k chybám. Dub ne. Pokud ho ale zvládnete, vznikne dílo, které má přežít svého tvůrce. Proto ho používám. Jiný materiál pro mě nedává smysl.“

Jak náročné je vytvořit větší sochu? Kolik času to zabere? „Náročné je to pokaždé. Větší socha znamená větší zápas. Nejde to měřit na hodiny. Rozhoduje velikost a dřevo. Čím větší dubová socha, tím déle trvá hrubé odebírání hmoty motorovkou i jemná modelace. Vrásky, vousy, kůra – každý detail vzniká jen pilou. Velkou roli hraje příprava. S čerstvým kmenem se pracovat nedá, musí být vyzrálý. Čeká se na správné podmínky. Malá socha může vzniknout rychle, velká je závazek. A kromě samotné práce je tu i příprava, návrh a model. Nejde o výrobu. Je to zápas s dubem. A čas? Ten má vždycky poslední slovo.“

Co je na řezbě nejtěžší? „Nejtěžší je nedat materiálu vlastní vůli. Dub má suky, pnutí, praskliny. Chce si jít po svém. Vy ho musíte vést a přitom ho nezničit. Druhá věc je trpělivost. Neuspěchat řez. Jeden špatný zářez pilou a socha je pryč. Opravit to nejde. Musíte vědět, kdy přestat. A třetí? Dostat do dřeva život. Aby socha nedýchala jen tvarem, ale i výrazem. Oko, gesto, postoj. To se pilou nenaučíte. To musíte cítit. Technika se dá naučit, síla získat. Ale pokora ke kmenu a odvaha říznout přesně – to je řezbářství.“

Používáte spíš tradiční nebo moderní nástroje? „Tradiční nástroje nepoužívám. Žádné dláto, jen motorová pila. Řežu venkovní sochy z dubu, na který dláto nestačí. Mám pily na hrubou práci i na detail. Špičkou lišty řežu vrásky i vousy. Od kmenu po finální rys, vše pilou. Tradice je pro mě v přístupu ke dřevu a v poctivosti.“

Stalo se vám někdy, že se dílo nepovedlo podle představ? Jak jste to řešil? „Stalo. Dub si dělá, co chce. Pukne, má suk, vede řez jinam. Když se to nepovede, řeším to třemi způsoby. Buď změním záměr a socha je najednou jiná. Nebo ji zmenším a vyříznu znovu. Nebo když to dává smysl, slepím prasklinu a jedu dál. Nejtěžší je pustit původní představu. Kmen má pravdu. Vždycky.“

Jak vnímáte Karvinou jako místo pro tvorbu a inspiraci? „Karviná je místo, kde žiju a tvořím. Je to bývalé hornické město. Lidi jsou přímí. Věci mají váhu. Inspirací jsou mi šachty, haldy a staré domy. Je v nich práce i čas. Dub se sem hodí. Je tvrdý a vydrží. Stejně jako prostředí tady. Karviná není jednoduché místo. Ale je pravdivé. Když tady něco udělám, musí to držet. Jinak to nemá cenu. Pro řezbáře dobré. Nutí vás dělat věci poctivě.“

Máte nějaký vysněný projekt nebo sochu, kterou byste chtěl jednou vytvořit? „Chci udělat ženu. Možná bohyni. Ale ne takovou, co má korunu a zlato. Z dubu. Velkou. Aby stála rovně, ale nebyla tvrdá. Aby měla ruce, které něco drží. Možná vodu. Možná kámen. Možná nic. Chci, aby měla obličej, který nemluví, ale kouká. A ten pohled řekne víc než slova. Bez podstavce. Aby stála na zemi jako strom. Nevím ještě jakou. To mi musí říct kmen. Až ho uvidím, poznám, že je to ona. Ale vím, že musí být tichá. A silná. A že u ní chlap postojí a sundá čepici. Beze slov.“

Co vám práce se dřevem dává? „Ticho. Když řežu, hlava mlčí. Trpělivost. Dřevo nespěchá. Když spěchám já, praskne. Pokoru. Suk mi ukáže, že neporučím. Musím poslouchat. A radost, když ze špalku vyleze něco živého. Dává mi důvod ráno vstát. A klid, že co vyřežu, to už mi nikdo nevezme.“

Co by měly vaše sochy lidem přinášet? „Klid a sílu. Žijeme rychle. Všechno bliká, řve, mění se. Moje sochy stojí. Mlčí. Neutečou. Chci, aby se u nich člověk zastavil. Aby se nadechl. Aby si vzpomněl, že je taky z masa a kostí. Že má váhu. Nechci, aby je hladil. Chci, aby u nich na chvíli stál. Aby socha říkala: Jsem tady. Byl jsem strom. Teď jsem strážce. A ty? Stůj taky.“

Co byste poradil začátečníkům? „Sežeň nůž a špalek. Řež každý den. První socha bude křivá. Druhá taky. Když to nevzdáš, je to tvoje. Když to vzdáš, nebylo. Dělej to, protože chceš. Ne pro peníze, ne pro chválu.“

Děkujeme za rozhovor.